E-mail:
manzelstvi@centrum.cz
A N K E T Y

ANO<  Hlasujte  >NE

 

Pastorace na webu

 

| Začněte zde | Úvod| Texty| Diskuzní fórum| Literatura| Otázky & Odpovědi| Příběhy| Odkazy|

Prohlášení Papežské rady pro legislativní texty

Kodex kanonického práva stanoví: „K svatému přijímání se nepřipustí exkomunikovaní a trestaní interdiktem po uložení těchto trestů rozhodnutím nebo po jejich úředním zjištění; rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“ (kán. 915, Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994). Někteří autoři zastávali v posledních letech na základě různých argumentací názor, že tento kánon není možné aplikovat na rozvedené věřící, kteří uzavřeli nové manželství. Uznává se, že tento zákaz byl jednoznačně zdůrazněn roku 1981 v čl. 84 apoštolské exhortace Familiaris consortio, a byl několikrát znovu výslovně potvrzen, zvláště v roce 1992 v Katechismu katolické církve  č. 1650 (Zvon, Praha 1995) a roku 1994 v dopise Kongregace pro nauku víry Annus internationalis Familiae. Zmínění autoři přesto předkládají různé interpretace citovaného kánonu, jejichž společným znakem je, že prakticky nechávají stranou situaci rozvedených, kteří uzavřeli nový sňatek. Například: jelikož tento text hovoří o „těžkém hříchu“, musely by zde být všechny podmínky, i subjektivní, nutné k existenci smrtelného hříchu, a udělovatel eucharistie by proto nemohl ab externo rozlišit, zda se o takový případ jedná; navíc se hovoří o „tvrdošíjném“ setrvávání v tomto hříchu, a proto by musel duchovní pastýř poté, co věřícího oprávněně napomene, zaznamenat z jeho strany postoj odporu.

Tváří v tvář tomuto údajnému kontrastu mezi zněním Kodexu z roku 1983 a odvěkým učením církve v této oblasti prohlašuje tato Papežská rada, v souladu s Kongregací pro nauku víry a s Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, následující:

1. Zákaz vyhlášený v citovaném kánonu  je pro svůj charakter odvozen z božského zákona a přesahuje oblast pozitivních církevních zákonů: ty totiž nemohou zavádět legislativní změny, které by byly v rozporu s učením církve. Biblický text, o který se církevní tradice od počátku opírá, je ze sv. Pavla: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29).

Tento text se týká především situace samotného věřícího a jeho morálního svědomí, což Kodex formuluje v následném kánonu 916. Stav nehodnosti následkem setrvávání ve stavu hříchu představuje také závažný právní problém v církvi: právě výraz „nehodný“ zmiňuje kánon Kodexu kánonů východních církvi, který je paralelou k latinskému kánonu 915: „Od přijímání božské eucharistie musejí být vzdáleni ti, kdo jsou veřejně nehodní“ (kán. 712).  Přijímat Kristovo tělo a být přitom veřejně nehodní působí ve skutečnosti objektivní újmu společenství církve; jde o jednání, které porušuje právo církve a všech věřících žít v souladu s požadavky tohoto společenství. V konkrétním případě rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, a přistupují ke svatému přijímání, se pohoršení, chápané jako čin, který pobízí ostatní lidi ke zlému, současně týká svátosti eucharistie i nerozlučitelnosti manželství. Toto pohoršení bohužel přetrvává i v případě, že podobné chování už nevzbuzuje údiv. Naopak: právě v případě deformace svědomí je o to nezbytnější, aby duchovní pastýři jednali trpělivě a rozhodně ve věci ochrany svatosti svátostí, obrany křesťanské morálky a správné formace věřících.

2. Jakákoliv interpretace kánonu 915, jež by byla v protikladu s jeho podstatným obsahem, nepřetržitě hlásaným po staletí učitelským úřadem i církevní disciplínou, je jednoznačně zavádějící. Nelze zaměňovat respektování slov zákona (srov. kán. 17) s jejich nevhodným používáním jako nástrojů relativizování nebo přímo vyprazdňování podstaty předpisů.

Formulace „rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“ je jasná a je třeba ji chápat způsobem, který by nedeformoval její smysl, čímž by se norma stala neaplikovatelnou. Tři požadované podmínky jsou následující:

a) těžký hřích, chápaný objektivně, protože subjektivní odpovědnost nemůže udělovatel svatého přijímání posoudit;

b) tvrdošíjné setrvávání, což znamená existenci objektivní situace hříchu, která trvá v čase a kterou věřící z vlastní vůle neukončí; není třeba dalších podmínek (postoj odporu, předchozí napomenutí, atd.), aby situace byla potvrzena ve své základní církevní závažnosti;

c) zjevný charakter situace těžkého přetrvávajícího hříchu.

V situaci přetrvávajícího těžkého hříchu se však nenacházejí ti rozvedení a nově sezdaní věřící, kteří se z vážných důvodů –  například kvůli výchově dětí – nemohou rozejít, jak by byli povinni a „zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“(Familiaris consortio, č. 84, Praha, Zvon 1992) a kteří na základě tohoto předsevzetí přijali svátost smíření. Jelikož skutečnost, že tito věřící nežijí more uxorio je sama o sobě skrytá, zatímco jejich situace rozvedených žijících v novém svazku je sama o sobě zjevná, mohou přistoupit k přijetí eucharistie pouze pokud remoto scandalo (zamezí pohoršení).

3. Pastorační obezřetnost samozřejmě naléhavě doporučuje vyvarovat se případů veřejného odmítnutí podání svatého přijímání. Duchovní pastýři se musí snažit vysvětlit  věřícím, kterých se to týká, skutečný církevní rozměr této normy způsobem, aby ji tito dokázali pochopit nebo alespoň respektovat. Kdyby se však stalo, že upozornění byla neúčinná nebo nemohla být provedena, udělovatel svatého přijímání musí odmítnout podat eucharistii tomu, kdo je veřejně nehodný jejího přijetí. Udělá to s velkou láskou a ve vhodné chvíli se pokusí vysvětlit důvody, které ho k tomu zavazují. Musí to však zároveň provést rozhodně, s vědomím,  že pevný postoj má velkou hodnotu pro dobro církve a duší.

Rozlišení případů, v nichž je nutno odmítnout podání eucharistie věřícím, kteří se ve výše popsaném stavu nacházejí, je záležitostí kněze zodpovědného za společenství věřících. Ten dá přesné instrukce jáhnovi nebo případnému mimořádnému udělovateli eucharistie, jak jednat v konkrétních situacích.

4. Vzhledem k charakteru výše citované normy (srov. č. 1) nemůže žádná církevní autorita dispensovat udělovatele eucharistie od této povinnosti ani vydat směrnice, které by s ní byly v protikladu.

5. Církev potvrzuje svou mateřskou péči o věřící, kteří se nacházejí v této nebo podobných situacích zamezujících přístup k eucharistickému stolu. To, co je vyjádřeno v tomto prohlášení, není v protikladu s velikou touhou umožnit těmto synům a dcerám účast na životě církve, jenž se může v současnosti rozvinout v mnohých formách slučitelných s jejich situací. Naopak: povinnost potvrdit nemožnost přistoupení k eucharistii je nutnou podmínkou opravdové pastorace i autentického zájmu o dobro těchto věřících a celé církve, protože poukazuje na nezbytné podmínky pro plné obrácení, k němuž Pán stále zve všechny lidi, především v průběhu letošního svatého roku Velkého jubilea.

 

Ve Vatikánu 24. června 2000, Slavnost Narození svatého Jana Křtitele

 

Julián Herranz
titulární arcibiskup Vertarský
předseda

Bruno Bertagna
titulární biskup Drivastský
sekretář

administrace
Powered by RiC 2004